Ready to strike - Maják

Žil byl jeden malý chlapec. Rodiče neměl, tedy měl, ale nebyli schopní se o něj postarat, oba byli v blázinci. Smrtijedi je mučili tak dlouho, až jejich mysl přerušila kontakt s naším světem. Žil u své babičky, přísné, ale milé staré dámy. V magii moc dobrý nebyl, ale stejně v jedenácti nastoupil na nejlepší školu Čar a Kouzel na světě. V den nástupu přísahal pomstu. Ve škole mu to moc nešlo, byl spíše podprůměrný žák a často se dostal do vyššího ročníku jen se štěstím. Stejně ve svých patnácti letech dostal šanci svou přísahu vyplnit. Ale nevyužil ji. Nedokázal to, byl příliš slabý. Tahle prohra ho skoro položila, sesypal se a nedokázal s tím žít, dnem i nocí se modlil k Bohu i Ďáblu o pomoc, o druhou šanci, byl ochoten zaplatit jakoukoli cenu. A Ďábel mu odpověděl, za příslib pomoci si vyžádal sto let chlapcovi oddané služby a ten s radostí přijal.
Onen chlapec je už dávno mrtvý, zbyl jsem jen já. Ďábel poctive dodržuje svou část dohody a já budu muset brzy začít splácet tu svoji. Na levém předloktí mám tři dlouhé, hluboké jizvy, chybí už jen jedna, každá za jednoho mrtvého. Mé rodiče napadli čtyři smrtijedi. Bartemius Skrk Junior, ten přišel už dávno o rozum při polibku mozkomora. Stejně jsem ho zabil, ale rychle a čistě. Něco horšího, než co se mu stalo, jsem mu stejně nemohl provést. Adalphorius McCoventry, tuctový pěšák a nijak dobrý čaroděj. Chytil jsem ho v jednom baru. Přivázal jsem ho nad mraveniště, tak, že se nohama dotýkal jeho vršku, znehybnil ho a bodl do chodidla. Nechal jsem mu volně pohyblivá jen ústa, abych si mohl vychutnat jeho křik. Rána nebyla nebezpečná, ale krev kapala přímo na mraveniště. Mravenci jsou zvláštní stvoření, ale jsou pro ně typické dvě věci, jsou pilní a pořád hladoví. Začali ho požírat od zdroje krve. Po dvou dnech stále ještě žil, ale nohy měl ohryzané na kost. Nakonec si ze zoufalství ukousl jazyk, aby ho část mravenců ho začla požírat odtamtud a tím si zkrátil trápení. Rudolph Lestrang, toho jsem chytil bez kalhot v jednom mudlovkém bordelu. Bez kouzel, pouze s pomocí velkého kladiva jsem mu zlámal všechny končetiny, přivázal mu na nohy závaží a hodil ho do nádrže s vodou. Zoufale křičel a snažil se udržet na hladině pomocí zlámaných rukou. Trvalo skoro půl hodiny, než se utopil. Mrtvolu jsem skalpoval a skalp jsem poslal Belatrix Lestrangové, jeho manželce a poslední osobě na svém seznamu. Bella je vůbec miláček, hrajeme spolu na schovávanou už skoro dva roky. Hrajeme spolu takovou zvláštní hru, ona se snaží, aby u našeho střetu byl Pán Zla, se kterým se přese vše nemůžu měřit a já se tomu snažím zabránit. Ale dnes dostane šach mat. Našel jsem její tajnou skrýš, místo, kde jí ani pán zla nepomůže. Beru na sebe dlouhý černý plášť, do pouzdra u pasu si dávám starou ohmatanou hůlku, deset palců dlouhá, ocasní žíně z jednorožce, na tváři mi hraje úsměv, je to už tak dávno, co jsem ji koupil. Vedle hůlky přijde dýka, devět palců nabroušené dvoubřité ocele, ještě očouzené od nějakého zaklínadla. Na krk si připínám svůj amulet – valounek vápence, velký asi jako pěstička novorozeněte. Když jsem ho získal, tak byl zářivě bílý, ale postupně tmavl, spolu s mojí duší. Dnes už na něm moc bílé nezůstalo a myslím, že do rána zčerná docela. Až ztmavne, tak Ďábel získá nade mnou moc, aby si mohl vybrat svou část smlouvy. Na chvilku zavírám oči, třesoucí se rukou sahám do kapsy a vytahuji krabičku plnou malých bílých pilulek. Jednu si beru. Svět se hned zostřuje a zpomaluje, je to nádherný pocit, zaplavuje mě proud energie a já se s tichým „Puf“ přemisťuji pryč.
Téměř v nulovém čase se objevuji na malém, skalnatém ostrůvku, uprostřed bouřlivého oceánu. Má sotva sto metrů v průměru a vysoké vlny se tříští o nehostinné skalnaté pobřeží. Jedinou budovou je maják, stojící na nejvyšším místě, v severní části ostrova. Vypadá velice staře, postavený z hrubě opracovaných kamenů, vysoký asi osm pater. Kolem celého ostrůvku kouzlím zábrany proti přemisťování. „A jsi moje Bello,“ po tváři mi přeběhne krutý úsměv. Jdu k budově. U majáku cítím nějaká ochranná a detekční kouzla, mohl bych je potichu odstranit, ale co bych to byl za hosta, vstoupit bez zaklepání, že? „Bombarda maxima,“ pár slov, krátký švih hůlkou namířenou na dveře a je otevřeno. Ještě pár vteřin počkám, aby měla šanci se na můj příchod připravit, a pak zahajuji výstup po točitých schodech.
Čeká na mě nahoře, přesně jak jsem čekal. Na sobě má černý hábit, kruhy pod očima prozrazují, že jsem ji asi vzbudil. V ruce drží hůlku, čeká na mě. Stoupám si naproti ní. Poslední patro není ničím chráněné proti mrazivému větru a ten s sebou přináší ledovou vodní tříšť. Chvíli stojíme proti sobě v naprostém tichu s tasenými hůlkami, je to jako hold soupeři, kterého sice nenávidíme, ale přesto k němu máme úctu. Vidím, že se chvěje, nevím, jestli je to zimou nebo strachem, ale je jisté, že dnes zemře. „Je konec Bello, dostal jsem tě,“ přerušuji po chvíli mlčení. „To ještě uvidíme skrčku,“ zasměje se, ale je to hysterický smích odsouzence. „Dnes ti tvůj pán nepomůže, nějaké poslední přání?“ „Jedno bych měla, SHOŘ V PEKLE!!! CRUCIO!!!“ nechám kouzlo, aby mě zasáhlo, za svůj život jsem zažil tolik bolesti, že mě trocha navíc nemůže porazit. „Revertis fartis,“ kouzlo odhazuje Bellatrix, která se zrovna nemůže bránit přes zábradlí majáku. Nejprve myslím, že je po ní, ale pak spatřím, jak pomocí levitačního zaklínadla bezpečně dopadá na zem. Utíká pryč, nevím, co má v úmyslu, ale nehodlám tomu jen nečinně přihlížet.
Snáším se za ní a brzy jí doháním, se zoufalstvím v očích se otáčí k poslednímu souboji. „Avada Kedavra,“ přemetem do strany se kouzlu vyhýbám. „Irgio,“ mé kouzlo pohlcuje jí vyvolaný štít, ale stejně jí síla nárazu téměř vyrazí hůlku z ruky. Bojujeme spolu skoro půl hodiny, když už mě to přestane bavit a rozhodnu se přestat jejím smrtícím kouzlům vyhýbat a jedno otočím proti ní. „Avada kedavra,“ zakřičí a na mě se řítí zelený paprsek, hůlkou udělám složitý pohyb, který by měl kouzlo odrazit, ale podceňuji sílu její magie a hůlka se mi rozlétá v ruce na kusy. „Já jsem vyhrála, rozluč se se životem skrčku,“ zasměje se krutě a napřahuje k poslední smrtící kletbě. Rozesměji se. „Vážně Bello, to si myslíš?“ fascinovaně pozoruje, jak tahám z pouzdra dýku a řežu se do zápěstí. Krev skapává na zem, já prstem načrtnu do vzduchu pentagram a roztáhnu ruce.
Popatřte! Mocné hlasy mé pomsty drtí klid ovzduší a tyčí se jako monolity hněvu na pláni plné svíjejících se plazu. Stanu se hrůzným nástrojem zhouby hnijícím pozůstatkům těla toho, kdo by mě chtěl zadržet.

Ohromené Bellatrix padá hůlka z ruky, jen se na ní nevěřícně dívá, ale není schopná se pohnout.

Pranic nelituji, že mé volání se žene na bouřících vichrech, jež zmnožují osten mé zloby; z mořských propastí vystoupí černí slizcí tvorové a do jejího rozbředlého mozku vydáví svou nákazu.

Padá na zem, chytajíce se za hlavu, křičí bolestí a oči jí lezou z důlků, jako by ji někdo neviditelný škrtil.

Obracím se k poslům záhuby, aby s chmurnou rozkoší táli oběť, již jsem zvolil. Bezhlasý je pták, jenž krmí se mozkovou dření té, která mě trýznila, a agónie, jež nastane, se bude živit výkřiky bolesti, které poslouží jako varovné signály tem, kdo se mi chtěli postavit.
Ó, vyjdete ve jménu Abaddona a zničte tu, jež leží přede mnou.

Už ani nemůže křičet, jen šeptá a prosí o pomoc.
Ó velcí bratři noci, vy, kteří jste mi útěchou, kdož vyjíždíte na žhavých vichrech Pekla, kdož prodléváte v chrámu ďáblově; dejte se na pochod a zjevte se! Ukažte se té, kdo má prohnilou mysl, jež pohybuje ústy žvanícími nesmysly, která se vysmívají čestným a silným!; vyrvi ten kejhající jazyk a zacpi jí hrdlo, Ó Kálí! Probodni jí plíce bodci štíru, Ó Sekhmete! Uvrhni její tělo do hrozivé prázdnoty, Ó mocný Dagone!
Do výše zdvihám dvouklaný ozub Pekla, na jehož hrotech mou pomstou skvěle nabodena spočívá má obět!
Šemhamforaš! Sláva Mému Pánu!

S těmito slovy vydechne naposledy a čeká ji věčné zatracení. Chvíli z toho mám dobrý pocit, ale pak mě pálivý pocit na prsou přinutí padnout na kolena. Můj amulet je rozpálený do ruda a propaluje se mi do hrudi. Padám bolestí na kolena, cítím, jak se dostává na místo srdce, temný kámen, který označuje, že jsem se stal ďáblovou pravou rukou…